Alan Wilder: Dlouhá léta jsme měli pověst boybandu plného hezounků

Přestože spousta lidí žije v představě, že cesta Depeche Mode k plnému uznání byla strmá, opak je pravdou. Vše se změnilo až s vydáním desky Violator začátkem devadesátých let. Alan Wilder během rozhovoru působil vyrovnaným dojmem, jeho úvahy týkající se minulosti byly smířlivé. V projektu Recoil realizuje své hudební ambice svobodně a zcela bez nežádoucího tlaku.

Kromě fanatických „depešáků” jen málokdo ví, jak moc se Alan Wilder podepsal na proměně rozjuchaného zvuku novovlnných holobrádků v temné, kovově znějící opusy známé prostřednictvím desek Construction Time Again (1983), Some Great Reward (1984), Black Celebration (1986), Music For The Masses (1987), Violator (1990) nebo Songs of Faith and Devotion (1993).

I když Alan opustil legendární formaci už před více než deseti lety, stále vytváří fascinující hudební obrazy v projektu Recoil. Šanci otevřeně si popovídat jsme nakonec překvapivě dostali díky jeho návštěvě k aktuálnímu počinu subHuman.

V Praze jste, tuším, potřetí. Jak si to užíváte?
Domnívám se, že jde skutečně o třetí návštěvu. Rozhodně je příjemné přijet tam, kde se můžete cítit jako doma. Prostředí i lidé kolem jsou tady, myslím
si, naprosto úžasní.

Nejpůsobivější vzpomínky se budou nejspíš vázat hned na první návštěvu v roce 1988, kdy kolem vládla tuhá totalita...
Pravda je trochu odlišná. S tehdejší realitou jsme se vůbec nedostali do kontaktu. Putovali jsme z hotelu na koncert a poté rovnou zpět. Čas na bližší poznávání města a poměrů, které zde byly běžné, se už zkrátka nedostával.

Přesto nějaký zážitek musel z té návštěvy ve vaší hlavě utkvět...
Šílené zástupy fanoušků! To bylo skutečně šokující. Na plné haly jsme v té době už byli zvyklí, ovšem na fronty tisíců zoufalců, kteří se nedostali na vysněný koncert, ne. Chápejte, v té době jsme například v rodné Anglii byli považování za kapelu, která zabírá místo mladším a perspektivnějším souborům (směje se). A teď najednou tohle!

Podobná situace se zřejmě opakovala i v dalších městech východní Evropy, kam jste v rámci turné k Music For The Masses dorazili, nebo se pletu?
Šílené to bylo samozřejmě i ve východním Berlíně i v Budapešti. Koukáte skrze skla limuzíny a všude mraky lidí v černém oblečení a s barety na hlavách. Tisíce lidí bez vstupenek před vyprodanými halami. Obrázek, který nejde vymazat z paměti, něco, co se zcela vymykalo rozumu.

Dodnes se právě z těchto končin rekrutují nejvlivnější a nejpočetnější fankluby Depeche Mode. Vliv hudby Depeche Mode je tady stále obrovský. Odhaduji, že i vaše návštěva byla připravena místní „pobočkou“...
Ano. Přijel jsem na pozvání lidí, kterým hudba Depeche Mode stále dává silný impulz do života. Takoví lidé mají mnohem vyvinutější tendenci komunikovat a zajímat se o to, co děláte. Dnes už ale situaci kolem vlivu fanklubů nevidím tak jednoznačně jako v době před rozvojem internetu.

Prostřednictvím MySpace si můžete stejně dobře dopisovat s lidmi z naprosto odlišných koutů světa. Podobně zapálené fanoušky naleznete například i v Austrálii nebo Jižní Americe. Považuji to za fantastickou zkušenost. Mám na webu profil, kontakt se všemi těmito lidmi je na denním pořádku. Doufám, že se tato forma komunikace bude i nadále prohlubovat a vzdálenost mezi lidmi se bude i nadále zkracovat.

Traduje se, že během vašeho přijetí do kapely jste musel zalhat ohledně svého věku, je to skutečně pravda?
Vzpomínám si, jak v inzerátu v New Musical Expressu padl kromě jiného i požadavek na věkovou hranici jedenadvaceti let. Chvíli předtím jsem oslavil dvaadvacátiny, ale tím jsem se u pohovorů pochopitelně nikomu nepochlubil. Nakonec jsem měl štěstí a byl přijat. A o to také v první řadě šlo.

Hned potom jste jako najatý klávesista naskočil do rozjetého rychlíku směr Spojené státy, kde vás čekala první americká vystoupení. S jakými pocity na to vzpomínáte?
Jako na zajímavý výlet pro kluka ze západního Londýna přes oceán v concordu. Do té doby jsem k cestování příliš nepřičichl. Pokud bych to měl brát z hlediska odezvy publika a technického zabezpečení, šlo o chaoticky, až amatérsky pojaté akce.

V té době o nás ve Spojených státech vědělo jen pár lidí, takže když jsme přijeli do newyorského hotelu Ritz, přišli jsme si trochu jako v Jiříkově vidění. Jednu pozitivní věc na tom přesto shledávám. Tím, že jsme o sobě dali vědět, jsme si dalšími deskami mnohem snadněji umetli cestu do tehdejších univerzitních rádií, která hledala moderně znějící hudbu jako protipól vyčpělému rockovému odéru.

A právě takovou nálepku jsme od stále škatulkujících Američanů okamžitě získali. Nemalou roli v tom sehrála i novoromantická image. Okrajovým žánrům se tenkrát začalo otevírat nemalé procento posluchačů. My jsme i přes první úspěchy v hitparádách měli status něčeho odlišného, což jsme naštěstí dokázali využít v osobní prospěch.

Celá osmdesátá léta se vám dařilo pronikat do hitparád s poměrně sofistikovanými hity, které se obsahově „neštítily“ zabrousit na tenký led vykořisťování, rasismu, úpadku mezilidských vztahů. Přesto jste se pravidelně objevovali na obálkách časopisů pro teenagery, především německého BRAVA. Čím si tento rozpor vysvětlujete?
Přestože spousta lidí žije v přesvědčení, že cesta Depeche Mode k plnému uznání byla strmá, opak je pravdou. Dlouhá léta jsme měli pověst boybandu plného hezounků, vše se změnilo k lepšímu až s vydáním alba Violator začátkem devadesátých let.

Téměř celá osmdesátá léta jsme i přes potemnělý zvuk a texty se závažným obsahem strávili na obálkách časopisů pro dorůstající mládež. Brali jsme to však jako součást naší reality, něco, s čím se dá jen těžko hýbat. Mladí lidé si nás zkrátka dosadili do role rebelujících idolů.

Věřte, že takové nálepky se člověk zbavuje jen velice složitě. Zvlášť, když je takový kult masově živen médii. Beru jako přínos, že jsme si tento fakt uvědomili během nekonečné šňůry k Music For The Masses. Tam někde se to začalo pomalu lámat.

Přesto vaše druhá návštěva ve Státech vykazovala stopy davového šílenství. Návštěvnost během vašich koncertů k Music For The Masses se vyrovnala té, kterou zažívali více než dvacet let před vámi The Beatles. Na vystoupení na pasadenském stadionu, určeném pro zápasy amerického fotbalu, dorazilo neuvěřitelných 66 000 návštěvníků. Jak se dá na takový extrém z pohledu přímého účastníka reagovat?
Chcete slyšet pravdu? Ve chvílích těsně před vystoupením a během hraní není příliš času si uvědomovat historický význam takových chvil. Na pódiu totiž stojíte hlavně proto, abyste lidem pokusil naživo přiblížit kompozice z desek.

To poslední, co mě tenkrát v Pasadeně zajímalo, byl počet návštěvníků. Měl jsem dost velké obtíže slyšet se v odposleších, spousta věcí se po technické stránce tenkrát silně vymykala kontrole. Byl jsem rád, že jsme ten koncert nakonec zvládli. Myslím, že nejlépe to lze posoudit při zhlédnutí filmu 101.

Jak se přihodí, že dlouholetá sounáležitost mezi lidmi v kapele přestane fungovat? Určitě to nepřijde ze dne na den. Kdy a kde došlo ke kolizi, která nakonec vedla k odchodu z Depeche Mode?
Po fantastickém úspěchu Violatoru, který nás katapultoval mezi oceňované kapely, se začaly dít nepříjemnosti dobře známé především z bulvárního tisku. Mám na mysli tehdejší Davidův vřelý vztah k užívání heroinu, tím pádem zhoršenou schopnost komunikovat. Andy Fletcher se ocitl v pozici člověka, který do chodu zasahuje jen minimálně a do ničeho se moc nemíchá.

Úkol napsat další silné album tedy stál přede mnou a Martinem. Za tím účelem jsme měli objednané studio v Barceloně. Výmluvné je, že jsme tam strávili tři týdny a dali dohromady pouhé tři písničky. Jsou to sice nejsilnější věci na albu Songs Of Faith and Devotions - I Feel You, Walking In My Shoes a Condemnation -, ale po této zkušenosti mi došlo, že má budoucnost v Depeche Mode už nebude mít příliš dlouhého trvání.

Takže už jste tenkrát přemýšlel o odchodu do azylu sólového projektu Recoil?
Recoilem jsem vyplňoval volný čas během volna mezi psaním a koncertováním s DM od roku 1986. Můžu říct, že mě studiová práce plně uspokojuje. A především, vše si dělám zcela podle svých představ.

Pod hlavičkou Recoil vydáváte šesté album. Je to málo, nebo moc pro člověka, který by díky tantiémám z 61 milionů prodaných desek už nemusel na nic sáhnout?
Jak už jsem řekl, Recoil je přesně ten druh projektu, který mě plně saturuje. Mám naprostou svobodu v tom, jakým způsobem chci pracovat se zvukem, jakým způsobem nakládat s promotion. Když na to přijde, nemusím se vůbec stresovat.

Nasadím tempo, které mi vyhovuje, a o víc se nestarám. Mám rodinu a to samozřejmě vyžaduje věnovat odpovídající čas ženě a dětem. Přestože je Hep velice energická a zastane toho opravdu hodně, nechci nechávat vše jen na jejích bedrech. Na to ji mám až příliš rád.

Veškerou tvorbu vydáváte na Mute Records. Zřejmě půjde o osudové pouto...
Mute Records patří k opravdu špičkovým vydavatelstvím z prostého důvodu. Nechává totiž prostor pro vyniknutí skutečně zajímavých projektů. Zároveň ti lidé zcela přesně vědí, co je potřeba k prosazení se mezi sílící konkurencí.

Šéfem vydavatelství je od počátku Daniel Miller. Jaký máte vztah? Jste přátelé?
Ano, dá se říci, že ano. Ale tak to bývá mezi lidmi, kteří bok po boku urazí dlouhou cestu. Znám ho téměř sedmadvacet let. Vím, že je velice uzavřený, takže nemohu zcela odpovědně říct, že ho znám opravdu dobře. Disponuje však jednou zajímavou vlastností.

K lidem z hudební branže zaujímá velmi výjimečný postoj, což v Anglii dokázal snad jen Tony Wilson, šéf manchesterského Factory Records (který bohužel před dvěma měsící zemřel, pozn. redakce). Spočívá v tom, že nechá muzikanty dělat v jejich vlastním teritoriu, aniž by do toho jakkoliv zasahoval. Což je pro muzikanty vůbec to nejlepší, co jim kdo může nabídnout.

Máte čas sledovat, jaké počiny na Mute Records vycházejí?
Sleduji to s odstupem, mám za to, že kvalitní, progresí prodchnuté počiny si člověka najdou samy. Není proto nutné zuřivě listovat katalogy a slyšet hned každou novou položku.

Ale Mobyho určitě znáte dobře? V mnoha ohledech se jeho tvorba podobá té vaší. Tedy minimálně od alba Play, kde se objevil podobný sampler jako na Liquid...
To je zábavný moment. Mobyho jsem přizval v jednadevadesátém k natáčení alba Bloodline, kde se poprvé objevil sampl, kvůli kterému jsem byl později obviněn, že ho vykrádám (směje se). Někteří lidé by si opravdu měli ověřit informace, než začnou spekulovat o něčem, co zavání evidentní nepravdou. Nutno dodat, že nejsme v kontaktu, a já opravdu nevím, na čem momentálně pracuje. Ale v tom, co dělá, je opravdu úspěšný.

Vidíte, to mi nahrává na další dotaz. Existuje téměř nekonečná řada hudebníků, kteří tvrdí, že je pro ně vaše tvorba zcela zásadním momentem, který ovlivnil jejich další směřování. Jistě se k vám hlásí prostřednictvím internetu, ale mě spíš zajímají reakce skutečně silných person... Padli vám někde kolem krku třeba Massive Attack?
Víte, že vlastně ani ne. Lidé vyjadřují respekt z různých pohnutek, většinou však, aby se zviditelnili. Jako dobrý příklad můžu uvést případ housového dýdžeje Derricka Maye, kterého jsme navštívili během naší návštěvy Detroitu. Ten chlapík se choval opravdu hrozně. Šlo snad o nejarogantnějšího člověka, kterého jsem kdy potkal. A to už je co říct.

Ani jedno z alb Recoil nepůsobí optimisticky. Ta poslední dvě tři se velice úzce dotýkají i velmi nepěkných věcí, jako je ponižování, odsuzování a manipulace. Jedná se o vaše klíčová témata?
Na to je těžké odpovědět. Vlastně přesně nevím, čím mě tato témata tak přitahují. Řekl bych ale, že ve světě to zřejmě tak chodí. Spoustu věcí zde děláme, aniž bychom znali přesný důvod, proč to tak je. Nechci vypadat jako úplný fatalista, mluvím z vlastní zkušenosti. Ruku na srdce, patří k nejviditelnějším orientačním ukazatelům, ať se nám to líbí, nebo ne.

Dejme tomu, ale vy vypadáte jako dobře situovaný člověk, otec od rodiny, kterého by to mělo táhnout spíše k optimistickým pohledům na témata, jež se kolem nabízejí...
Možná právě to je ten důvod, proč se snažím mnohem hlouběji prozkoumat svůj vnitřní svět a vytáhnout jeho nejtmavější zákoutí na denní světlo. Umožňuji tak posluchačům vnímat jistou odrazovou plochu, předpokládající odhození předsudků a zatěžujících konvencí.

Hudební aranže se pohybují kdesi na rozhraní gospelového rozjímání a trip hopu s experimentálním nádechem. Jakým způsobem pro takovou hudbu vyhledáváte a následně získáváte vokalisty?
Od začátku mám zcela konkrétní představu, sleduji proto vhodné kandidáty nejenom pomocí webu, ale i poslechem demosnímků, které mi v hojné míře přicházejí na adresu. Myslím, že pokaždé se mi podařilo „vyhmátnout“ přesný typ hlasu. A teď je zcela vedlejší, jestli jsem pracoval s Toni Halliday z Curve, anebo s úžasnou Carlou Trevaskis a Joem Richardsonem.

Každý z nich se choval odlišně, ale oba dokázali na subHuman přinést neočekávaně silnou porci emocí. Carla jako písničkářka s výrazným vokálním rozsahem a konkrétní představou, jak dostat nastíněné vize pod kontrolu.

Bluesman Joe pochází z jižní Louisiany, žil dlouhou dobu v té špinavější části New Orleansu, takže jeho přínos stojí a padá na specifických postojích vůči konfliktům, věznění, vnitřnímu zápolení a zásadním náboženským otázkám. Jak vidíte, ideální partneři po někoho, kdo si myslí, že jsme jako lidstvo nepoučitelní. Přesto neztrácíme drzost myslet si o sobě, že jsme dostatečně civilizovaní.

Mezi vašimi přáteli na MySpace je možné narazit na opravdu výrazné vokalistky, například Diamandu Galas, Marianne Faithful, či Lisu Gerrard. Nenapadlo vás někdy, že byste je oslovil s nabídkou na spolupráci?
Se všemi jmenovanými se znám a udržuji i jistý kontakt, ale na to, abych některou z těchto person oslovil, jsem příliš stydlivý. Nicméně neskrývám obdiv k jejich práci a doufám, že minimálně v případě Marianne Faithful k budoucí spolupráci dojde. Bylo by to fantastické. Tím jsem si jist.

Hudba je jistě zajímavé a téměř nevyčerpatelné téma, ale pojďme si chvíli povídat třeba o politice. Jak se vám žije ve staré dobré Anglii?
Jde o moji domovinu, takže jsem k ní vázán hlubokým citovým poutem. Ale některé věci mně opravdu vadí. Víte například, že Velká Británie je země s nejvyšším množstvím nainstalovaných CCTV kamer? Už brzy se o ní nebude dát mluvit jako o svobodné zemi. Pokud se tak v nedávné minulosti už nestalo. Ale vyjadřovat se k takovým otázkám zůstává poměrně komplikované a neefektivní.

Máte jistě přehled. Nelákalo by vás angažovat se v politických kruzích?
Alan Wilder a politika? Kdepak, nejsem žádný Bono. Nemám ambice ohlupovat lidi, ctižádost ovládat. Zviditelňovat se také nepotřebuji. Jsem spokojený tam, kde jsem. Jako hudebníkovi mi stačí prostor domácího studia, dokonce si myslím, že by se umělci do politiky vůbec míchat neměli. Pokud něco umějí a baví je to, pak nemají podobné pokusy zapotřebí. V tomto jsem naprosto zásadový.

Mé mínění zůstává neochvějné. Nedokáži si představit, že by se v blízké budoucnosti změnilo. Na záludné aspekty globalizace anebo oteplování už má ale názor i ta nejposlednější veřejně činná osoba. Jaký je váš postoj? Pokud se budu soustředit na aspekty, které se mě bezprostředně dotýkají, pak mohu tvrdit, že jsou pozitivní. Díky světové síti je většina informací i žádaných produktů dostupnější. Ale jde jen o přizpůsobování se rychlejšímu tempu životního stylu.

Nevidím problém v uvyknutí na to, že většinu věcí si zjistím nebo objednám přímo z domu. Otázka oteplování je samozřejmě složitější. Tvrdit ale, že se nic neděje, by bylo krátkozraké. Stačí alespoň okrajově sledovat zpravodajství týkající se tání ledovců nebo zvraty ve vývoji počasí. Kdo ale zodpovědně může prohlásit, že nejde pouze o přirozený důsledek lidského chování? Zvlášť, když stále zůstáváme nedílnou součástí přírody...

Přejděme tedy k odlehčenějšímu tónu. Prý jste vášnivým fanouškem londýnského klubu Queens Park Rangers?
Nechodím tam příliš často, zvlášť od dob, kdy jsme se odstěhovali z Londýna. Je to přece jen trochu z ruky.

Kde jste se usídlili?
Na venkově. Asi hodinu cesty z Londýna, v hrabství Sussex.

Aha. Ale pojďme zpět k fotbalu...
Queens Park Rangers v současnosti hrají dost mizerně. Bývávali mnohem lepší, měl jsem je opravdu rád. Chodil jsem na jejich zápasy poměrně pravidelně, ale teď je na tom klub špatně. Tak je tomu ostatně vždy, když chybí odpovídající zázemí. Do klubu však vstoupil nový majitel, peníze se tam tedy vracejí.

Tím pádem existuje šance, že se dočkám lepších časů. Ale neberte to tak, že bych na kopanou zanevřel. Před několika týdny jsem byl navštívit zápas Anglie proti Izraeli na zrenovovaném stadionu ve Wembley. Užil jsem si to hned ze dvou důvodů - vyhráli jsme rozdílem třídy a já si poprvé prohlédl, jak vypadá nový fotbalový svatostánek. Fandíš taky nějakému týmu? Doufám, že patří mezi ligovou špičku...

Fandím Bohemians, kteří na tom byli ještě nedávno podobně jako QPR, ale dostali se jako zázrakem zpátky do první ligy. Doufám, že podobně šťastný konec čeká i vaše oblíbence?
Také doufám. Hned bych měl motivaci vyrazit čas od času za příjemným rozptýlením na Loftus Road.

Originánly článok: super.cz