2003: Dave Gahan na ego-tripu

Po více jak 20ti letech jako zpěvák Depeche Mode se Dave Gahan odvažuje krok novým směrem. Místo interpretování kousků skladatele Martina Gorea vydává frontman britské kultovní skupiny 2. června své první sólové album „Paper Monsters“ - mix trip hopu, elektra, bluesu a rock'n'rollu.

Předtím, než se v nadcházejících měsících vydá na své první sólové turné, byl Dave na začátku dubna pár dní v Německu, aby podpořil své album. Společně s Martinem Menze (E-lectric), Ingem Möllerem (Re-flexion) a Michaelem Spenstem (Synthetics) jsem měl tu příležitost k takzvanému round-table-interview v hamburském hotelu Hyatt.

Jak dlouho jsi pracoval na tvém prvním sólovém albu?

Dave: Písničky z „Paper Monsters“ vznikaly přes delší dobu. Když jsme Knox a já psali písničky, tak jsme začali vždycky brzo ráno a pracovali jsme pozdě do noci. Bylo pro nás důležité psát výrazově silné a současně emocionální kousky. Přitom stály v popředí nápady, které se skrývaly za písničkou. Nechtěli jsme až tak přemýšlet o technických věcech. To měl převzít producent. Chtěli jsme prostě psát písničky. Protože všechno vzniklo velmi spontánně, tak to trvalo přiměřeně dlouho. Začalo to v roce 1998 po „Singles“-Tour s Depeche Mode, když jsem byl zas v New Yorku. Většina písní pak vznikla v létě 1999, nějaké ale i pár měsíců později se začátkem produkce „Exciter“.


Jak se cítíš, když děláš album bez Depeche Mode?

Dave: Velmi dobře, protože to byl úplně jiný proces. Ale musím říct, že mě velmi ovlivnilo být částí Depeche Mode. Hodně jsem se od Martina naučil. Už jen ta příslušnost ke skupině a těch hodně koncertů byly pro mě cenné zkušenosti. Sice u Depeche Mode zpívám většinou já, ale vlastně jen interpretuji Martinovy písně. Ve skupině se člověk musí vždycky podřídit a nemůže zpracovávat jen vlastní inspiraci. Tentokrát to všechno bylo jinak. Písničky jsem jen nezpíval, ale i tvořil. U produkce jsem si uvědomil, že toho vím o hodně víc, než jsem si předtím myslel. Nejen co se týká uspořádání zvuků, ale i z pocitu, jak má hotová píseň znít, aby vyjadřovala mé úmysly a pocity. Zároveň jsem pocítil novou svěžest. Cítím se opravdu dobře, že jsem se odvážil udělat tenhle krok novým směrem.


Gahan v Bratislavě 2003


Kdo se kromě tebe podílel na albu?

Dave: V tom čase kolem mě byli lidi, kteří mi dodávali odvahu, abych sám psal písničky. Můj kamarád mi poradil, že by byl dobrý nápad sejít se s Knoxem Chandlerem. Znal jsem ho a věděl jsem, že už spolupracoval se Siouxie & The Banshees nebo s Creatures. Šli jsme do studia a vyzkoušeli jsme prostě pár nápadů. Jako producenta jsme získali Kena Thomase. On měl asi dobrý pocit, protože normálně pracuje jen na projektech, o kterých je přesvědčený. Jako programátora jsme u toho měli Jona Collyera (JC). Pracovní proces byl velmi otevřený. Chtěl jsem pracovat s různými lidmi, vyměňovat si nápady a s respektem si vyslechnout návrhy druhých. Takhle to mělo jít taky s Depeche Mode, ale tam jsem byl se svými názory sám. Proto bylo nutné spolupracovat s dalšími lidmi. Touto otevřenou spoluprací vznikli nápady, na které bych sám pravděpodobně nepřišel. Kromě toho by to mohlo znít nudně, kdyby všechno dělal člověk sám.


Myslel jsi při produkci „Paper Monsters“ i na komerční aspekty?

Dave: U Depeche Mode se nás na to taky často ptali. Víš, k tomu máme i druh vtipu. Vždycky, když jsme JC, Knox a já dopsali píseň nebo jsme večer opouštěli studio, loučili jsme se se slovy „Uvidíme se v chartech“ (směje se). Musel bych lhát, kdybych říkal, že pro mě komerční úspěch nic neznamená. Samozřejmě chci svou hudbou oslovit co nejvíce lidí, ale to není úplně to hlavní. Byli jsme plní nadšení a dělali jsme prostě hudbu, kterou jsme dělat chtěli. U „Paper Monsters“ šlo o to vyzkoušet co nejvíc různých věcí. Jestli to na konci bude znít dobře nebylo u vzniku písní ani tak důležité. „Paper Monsters“ jsou z tohoto pohledu pokus. Zároveň s tím chci taky do konce roku jet na turné a dělat další věci, které jsem ještě nikdy nedělal, jako třeba hrát ne festivalech. Nějak je to u trochu zvláštní, protože co se toho týče, dostali jsme v minulém roce vícero poptávek, abychom vystoupili s Depeche Mode na festivalech. Já bych to udělal rád, ale Martin a Fletch byli proti. Když tento rok zas přišla nabídka, tak jsem ji hned přijal.


Dave Gahan hovoří....you know?.


Při tvém prvním německém vystoupení na „Rock am Ring“ v publiku pravděpodobně převažovali fanoušci heavy-metalu. Bral jsi toto riziko při začátku turné na vědomí?

Dave: Ne. Já jsem si to nevybral, vybrali mě pořadatelé. Termín byl pevně stanoven. Proto jsem si s tím nedělal hlavu. Půjdu na scénu a vydám ze sebe to nejlepší, tak jak to dělám vždycky.


Píseň „Stay“ je věnovaná tvé dceři. Co si myslí tvé děti o tvé hudbě? Je pro tebe jejich názor důležitý?

Dave: Hmm – Jimmy a Jack jsou o něco starší než Stella Rose. Ale nemyslím si, že „Stay“ patří k jejím favoritům. Jsou to skvělý kluci, ale mají rádi spíš tvrdší kousky. Jimmy má třeba rád „Hidden Houses“ a „Dirty Sticky Floors“. Před pár dny, předtím, než jsem musel pryč, si přišel pro CD a šel s tím do svého pokoje. Ptal jsem se ho, co s tím chce dělat a on mi odpověděl, že chce napsat recenzi. Později mi řekl „Jo, to je opravdu dobré album.“ Jack mínil, že je to nejlepší CD, které jsem za dlouhou dobu udělal. Taky jeho kamarádi ze školy přisvědčili, že „Dirty Sticky Floors“ je nejlepší písnička z alba. Ale taky věci jako „Bottle Living“, „Hidden Houses“ nebo „A Little Piece“ se jim líbily. Moje děti mě celou dobu podporovali. Hlavně Jimmy byl často u toho, když jsem psal písničky. Když jsme pak šli New Yorkem a já si poznamenal pár řádku, tak jsem se ho ptal, co si o tom myslí.


Některé písně jsou velmi jemné. Vyhovuje ti tento styl víc?

Dave: No, to nevím tak přesně. Myslím, že ke mně patří obě strany. „Dirty Sticky Floors“ je třeba typický live-song. Taky na albu jsou tituly seřazené jako koncert. Ve studiu mám radši ty klidnější, pomalejší, živě ty rychlejší kousky. Tomu už tak bylo u Depeche Mode. Na turné budou mimochodem na programu taky tři, čtyři písně od Depeche Mode, „Condemnation“ možná. Ale zatím nemáme nic stanovené a pravděpodobně pár písniček vstřídáme. U „Exciter“-Tour jsme taky byli spontánnější.


Prostředkem 90tých let jsi měl ve svém životě těžké fáze, byl jsi ve vězení za držení drog a kvůli jejich konzumaci jsi byl dokonce dvě minuty mrtvý. Jak jsi to překonal?

Dave: Dlouhou dobu jsem byl uzavřený, ale někdy je život lepší, když dáš lidem vědět, jak se cítíš. Jen tak můžeš doufat na pomoc. Například Jonathan Kessler mě vždycky podporoval, i když jsem od něho žádnou pomoc nechtěl. Taky moje nynější žena Jennifer mi velmi pomohla. Už tehdy jsme byli dobří přátelé. Ale vlastní síla přichází teprve s pevnou vůlí chtít všechno změnit. Někdy jsem došel k tomuto bodu a měl jsem konečně odvahu zakončit ten volný pád. Od té doby, co žiju v New Yorku, jsem potkal spoustu lidí, kteří si prodělali podobné. To mi velmi pomohlo. Především mě tady neznali tak dobře a nechovali se ke mně jinak jenom kvůli tomu, že jsem Dave Gahan z Depeche Mode. Přesto si myslím, že „Paper Monsters“ vyzařují optimismus a naději i když odrážejí i dobu, ve které se mi často nevedlo dobře. Jsem na to album velmi pyšný. Ukázalo mi, kolik toho ve mně je a že toho mohu hodně dosáhnout i sám. Je to na každém zvlášť, jestli sebe lituje, nebo jestli se raději věnuje budoucnosti. Vůbec by měl být vděčný za věci, které prožil a které ještě prožije.


Jsou nějaké věci, které jsi nejdřív napsal pro album „Exciter“, ale které jsou teď k nalezení na „Paper Monsters“?

Dave: Ne, žádná píseň z toho není na „Paper Monsters“. Sice jsem tehdy Martinovi přehrál tři kousky a dokonce se mu líbili. Ale měl přece sám dost písní a později se k těm mým už nevyjádřil. Během „Ultra“ fáze jsem mu navrhnul titul jménem „Closer“, ale ten nikdy nebyl vydán jako Depeche Mode. Asi ho zařadíme coby bonusovou stopu na nějakém mém dalším singlu.


Co říkají tvoji kolegové ze skupiny Depeche Mode k „Paper Monsters“? Co je s Alanem Wilderem?

Dave: K Alanovi už bohužel delší dobu nemám žádný kontakt, ale Fletch se stavil, když jsme mixovali „Paper Monsters“ v Londýně. Poslechl si dema a byl opravdu nadšený. U „Dirty Sticky Floors“ hned mínil, že je to klasický singl. Od Martina jsem zatím žádný názor neslyšel. Samozřejmě jsem mu poslal CD, ale nevím, co s ním je.


Vidíš v Martinově sólovém albu konkurenci?

Dave: Ne, opravdu ne.


Dokážeš si představit život bez Depeche Mode?

Dave: Jestli si to dokážu představit? Ano, samozřejmě, ale je to těžká otázka. To nemá vůbec nic společného s tím, jak úspěšné budou „Paper Monsters“. Byl jsem u Depeche Mode přes 20 let a chci se hudebně vyvíjet dál. To je dlouhá doba. Nechci být Martinova loutka, ale chci uskutečňovat vlastní nápady. Momentálně nevím, jak to bude s Depeche Mode dál. Když se co nevidět sejdu s Martinem abychom probrali nové album Depeche Mode, tak doufám, že bude otevřenější. To on musí být, jinak nemá Depeche Mode žádnou budoucnost. Jestli nebudeme kreativní a nepohneme se dál, ale budeme jen opakovat staré nápady, tak už nebudeme Depeche Mode. Když Alan opustil Depeche Mode, bylo mi jasné, že nám chybí důležitý hudební element. Do skupiny musíme integrovat jiné hudebníky, jinak to bude album Martina Gorea, na kterém zpívám já. Christian Einger je takový kandidát. Toho určitě znáš. Co zbývá z Depehce Mode je Martin Gore a Dave Gahan – jinak nikdo. V každém případě budu psát nové písně, ať už pro Depeche Mode nebo mé další sólové album.


Dřív se ti tvůj účes zdál být důležitější než hudba. Jak je to dnes?

Dave: Takže, moje vlasy jsou pro mě důležité pořád. Když mi odstávají, tak mi to pořád může zkazit celý den. Ale dnes si víc cením vnitřních hodnot, než možná bylo dřív mým zvykem. Tehdy jsem si svůj účes měnil vždy, když šli Depeche Mode novým směrem. A tomu je tak i dnes.


Dave Gahan 1988

© 2003 Heiko Meyer

Za článek a jeho překlad děkuji Lucii.

Názory Devotees (60)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa